Želatovice a Tučín - Boček z Labutě, Václav z Heraltic
Želatovice a Tučín
Historický a, kulturní a hospodářský vývoj dvou hanáckých vesnic
Napsal Leopold Nopp konservátor c. k. archívní rady, archívář Antonína hraběte z Magnisů ve Strážnici
1918
Cituji:
Držitelé statku.
Želatovice.
Nejstarší zmínka o Želatovicích děje se v roce 1282 v listině týkající se kláštera Hradiska u
Olomouce; jako svědek uvádí se Předbor ze Želatovic; v roce 1295 byl úředníkem v Přerově
Předbor, těžko říci, je-li totožný s Předborem v Želatovicích.
První zápis v zemských deskách v roce 1349 budiž uveden doslovně: "Cadoldus de Želatpvicz
assignat uxori suae Annae curiam ibidem in Želatovicz cum omnibus pertinenciis racione
dotalitii in centum Marcis".
Kadold ze Želatovic upisuje své manželce Anně na dvoře v Želatovicích sto hřiven věna. 1368
prodal Všebor z Náměště panu Heršovi z Roketnice a jeho dědicům ve vsi Želatovicích 12 půl
lánů, dva dvory a hospodu se vším příslušenstvím ničeho sobě neponechávaje za 80 kop
grošů.
1373 Herš z Roketnice koupil v Želatovicích od vdovy po Kadoldovi, Anny, 80 hřiven věna.
Herš z Roketnice sluje v zápise "miles" vojín-rytiř.
1392 Lacek z Kravař prodal bratřím Bočkovi a Mikulášovi z Labutě a dědicům jejich celou
vesnici Želatovice se všemi platy, poli, lukami, pastvinami, lesy a vším příslušenstvím k té
vesnici náležejícím, se všemi právy, jaká jemu náležela, ničeho sobě a dědicům svým
neponechávaje, jako pravé jejich dědictví.
U osoby v dějinách Čech a Moravy tak významné, jako byl pan Lacek z Kravař, jest nutno se
zastaviti a to tím více, že činný život Lackův dotýkal se často Přerova a jeho okolí.
Lacek I. (1369-1416) pocházel z proslulé rodiny pánů z Kravař, jsa nejmladším, za to
nejznamenitějším synem Drslava z Kravař. Markraběti Janovi a jeho synu Joštovi konal velmi
platné služby ve válce i v míru a nabyl u krále Václava takové vážnosti, že jej jmenoval svým
hofmistrem a po smrti Joštově správcem čili hejtmanem země Moravské.
Pro svou popularitu nazýván byl vůbec jen Lackem. Po smrti otcově dědil hrad Helštýn, na
kterém se nej-raději zdržoval a dle kterého se také psával. Připomíná se nejprve v roku 1369,
když společně se svými bratry a svým strýcem Janem koupil Krumlov od Hynka z Li-pého.
Od roku 1374 čteme jméno jeho velmi často mezi sněmovniky v Olomouci, někdy též v Brně.
Již r. 1374 zapsal své ženě Markétě na statku Helštýnském 750 kop věna a sice na vesnicích
Oseku, Újezdě, Buku, Loučce a Horce, také se spolčil se svými bratry Vokem, Benešem a
Drslavem na všecky statky a v případě smrti dal své děti do ochrany Vokovi. Roku 1375
daroval biskup Vratislavský ženě Lackově Margaretě, své příbuzné, 100 hřiven z dluhu 200
hřiven, kterým mu byl Lacek povinnen a zbavil tím jistce Jaráče z Pogorel a Ondřeje z
Přechoda ručení za těch 100 hřiven. Stejnou dobu prodal Valentinovi z Přestavlk vesnice
Majetín a Lhotu a bratřím z Nákla Hynkovi a Mikulášovi ves Domaželice s podacím právem.
Roku 1385 vzali Heřman, kanovník olomucký, jeho bratr Hynek z Nákla a sirotkové po
Mikulášovi z Nákla pana Lacka a jeho syny na spolek statků, které měli v Domaželicích a
Prosenicích; před tím r. 1381 prodali bratří z Nákla Mikuláš a Hynčík Lackovi majetek svůj v
Podolí.
R. 1382 Lacek z Kravař a jeho prvorozený syn Jan dali měšťanům v Lipníku odúmrf, zbavili
je za poplatek 60 hřiven grošů robot a jiné svobody jim udělili, kteroužto listinu všichni tři
bratři Lackovi stvrdili. Toho roku svědčí na listině, kterou se rozhoduje rozepře o patronát v
Olšanech; r. 1389 prodal Crhovi z Kokor svůj majetek v Buku u Prosenic.
Lacek byl zároveň znamenitým vojínem. Po boku Prokopově táhl roku 1385 do Uher, aby
obsadili kraje mezi Váhem a Dunajem, které svým bratřím zastavil král Zikmund za 50.000
kop.
R. 1392 prodav Želatovice bratřím Mikulášovi a Bočkovi z Labudě, pojistil 50 kop věna na
vsi Průších Kačně, ženě Rudislava z Roštění a 5 kop věna v Újezdě Kačně, vdově po Rusovi z
Doplaz. Klášteru fulneckému, který založil jeho bratr Beneš, darovali 1391 Lacek a jeho syn
Jan na spásu duší svých a svých předchůdců vesnice Bělov a Starou Ves za tím účelem, aby z
důchodu 4 kanovníci žíti mohli. Za to měla se v kapli Mariánské denně sloužiti mše "de
beata".
Manželka Lackova pocházela ze starožitného rodu slezského z Pogorele (de Pogarell), který
měl ve znaku kus městské zdi s 3 vezmi a otevřenou branou. Otec její slul Jaráč, bratr Hynek,
strýc Přeslav byl biskupem Vratislavským. R. 1397 nežil již prvorozený syn Lackův Jan,
nýbrž jen druhorozený syn Drslav. R. 1400 prodal lipnickému kostelu l 1/2 hřivny ročního
důchodu z jednoho lánu; roku 1406 dal Boček z Labudě ku kostelu přistavěti kapli Panny
Marie, kterou bohatě nadal, ustanoviv Lacka a jeho nástupce patronem té nadace. Roku 1406
učinil Petr ze Strážnice Lacka z Kravař všech svých statků a synů poručníkem. Mnoho starostí
měl také Lacek se statky rodinnými. Když zemřeli jeho bratři a jeho synové Jan V. a Drslav
III., spočívala na Lacku starost o rozsáhlé statky. Ku konci svého života zdržoval se pan Lacek
více v Praze, než na svých moravských statcích. Od roku 1407-1411 byl nejvyšším
hofmistrem krále Václava a od roku 1407 též nejvyšším purkrabím českým. R. 1411 obdrželi
Lacek s olomuckým biskupem Kunratem, s Joštem Hechtem z Rosic a brněnským proboštem
Bartolomějem od krále právo presentovati a jmenovati v diecesi olomoucké na každou
prebendu, kano-nikát a místo oltářníka. Tím způsobem bylo na Moravě mnoho husitských
knězi usazeno. V roce 1411 ustanoven byl Lacek zemským hejtmanem.
Lacek byl horlivým přítelem Husovým a šířil jeho zásady mezi šlechtou moravskou, která i s
lidem brzy ku snahám opravným reformátora českého přilnula. Po upálení Husově vedením
Lackovým uskutečnil se veliký sjezd pánů českých a moravských v Praze dne 2. září 1415,
odkud ostrým dopisem ke koncilu prohlásili, že mistr Jan Hus bezprávně byl odsouzen. Na
církevní otce v Kostnici shromážděné nejevilo mohutné ohrazení české šlechty kýženého
účinku. Dne 24. února 1416 uzavřeno bylo pohnati k soudu svému a církevními procesy
stíhati všech 450 českých a moravských pánů. Nežli však komisaři k tomu určení řízení
započali, zemřel starosta Lacek z Kravař na nenahraditelnou ztrátu zeměMoravské. Pochován
byl v kostele kláštera fulneckého a dle Paprockého vzpomínal jej náhrobní kámen těmito
slovy: A. D. obiit Generosus Dominus Lacko de Krawar, alias de Helfenstain, qui dedit villam
Bílovice Monasterii Fulnecensi (L. P. zemřel vznešený pán Lacek z Kravař, jinak z Helštýna,
jenž daroval ves Bílovice klášteru Fulneckému). Nápadno jest, že velmi mnoho členů rodiny
Kravařů a Žerotínů umíralo poměrně v mladém věku; zvláště ti, kteří žili na Strážnici.
Markéta z Pogorele po smrti svého manžela přijala na všecky své statky na spolek Petra II. z
Kravař a na Strážnici r. 1417. Ve své závěti r. 1419 veškerý svůj majetek, který jí zbyl,
odkázala dvěma kněžím: svému kaplanu Mikšovi, faráři v Lipníku a svému zpovědníku
Jarošovi, faráři v Oseku.
Slavný rod pánů z Kravař vymřel Jiříkemz Kravař r. 1466; o četné statky, které zabíraly téměř
2/5 Moravy, podělily se dcery.
V erbu měli páni z Kravař střelu ovinutou, dle pověsti horní ret obra s vousem na šípu
napíchnutým, jinak hada. šípem prostřeleného (odřivous).
Velká tato rodina dělila se na samé Moravě na velmi mnoho větví; o některé z nich bude
později zmínka.
1481 (první český zápis) na den sv. Petra a Pavla Václav z Heraltic vkládá a vpisuje ku
pravému dědjctvi Václavovi, Bernardovi, Čeňkovi, bratřím vlastním ze Štat-tenberka i jejich
erbům ves Žělatovice s lidmi, rybníky i se vším plným právem panstvím a příslušenstvím, což
k tej vsi, od starodávna přísluší s mezami a hranicemi."
1481. "Bernard Stern z Štattenberka vkládá a vpisuje v zemské desky Ludmile z Woyslavic,
manželce svěj vlastní na vsi Želatovicích na lidech i tom všem s příslušenstvím, což k tej vsi
od starodávna přísluší osm a dvacet kop groši platu ročního v šesti stech zlatých dobrých
uherských, kromě rybníků. Příjemce toho Václav Stern z Štattenberka můj vlastní bratr."
1492. Václav Stern ze Štattenberka vkládá a vpisuje Kateřině z Domamyslic a z Buchlovic,
manželce své, 400 vzl. dobrých uherských 20 hřiven peněz běžných na vsi Želatovicích i na
lidech svých tu usedlých, žádnému nezávadných i na té vsi příslušenství, což od starodávna k
tej vsi příslušelo. Příjemce jest Jindřich z Domamyslic a z Buchlova, otec též Kateřiny.
1511. Jan Stern z Štattenberka a na Domamyslicích vkládá a upisuje Alžbětě z Prusinovic,
manželce své ves Domaželice s tvrzí, dvorem, ves Žělatovice s tím vším, což k těm všem od
starodávna příslušelo a přísluší pět set kop grošů širokých k jejímu pravému a věrnému právu.
"Příjemcem sám se činím statkem svým vším, což jeho mám neb rníti budu."
Pánové z Heraltic měli v erbu dvě křížem přeložené bradatice. Jméno své vzali od statku
Heraltic (okres třebíčský), kde již ve 12. století seděli. Šíattenberkové jsou cizí rod, jenž jen
krátkou dobu na Moravě se zdržoval.
V roce 1590 patřily Žělatovice Janu Krčmoví z Koněpas, pojejichž tvrzi zůstaly dnes jen
nepatrné stopy u Březiny v Čechách, okr. Pacov.
1592. Vklad smlouvy o statek Domaželický a Želatovský.
Léta Páně 1592 v úterý po neděli Invocavit na tvrzi v Domaželicich námi Jakubem starším
Vojskou z Bogdunčovic a na Veselí J. Mti řím. Císaře, Uherského a českého krále,
prokurátorem v markrabství moravském, Žibřídem Podstattským z Prusinovic a na Spálově,
Václavem Nekšem z Landeku a na Lukově, Dětřichem Žeranovským z Žeranovic a na
Skaličce stala se smlouva dobrovolná, celá a dokonalá mezi urozenými vladykami Panem
Dětřichem Podstattským z Prusinovic a na Podstatě, Panem Janem Kobylkou z Kobylího a na
Vránové Lhotě, Panem Janem Moštěnským z Zámostí, mocnými otcovskými poručníky dítek
a sirotka po nebožtíku panu Janu Šternovi z Štattenberka a na Domaželicích od něho
nařízenými z jedné a Paní Annou Bítovskou ze Slavíkovic, manželkou jeho a mateří vlastní
těch dítek a statku po témž nebožtíku Panu Janovi Šternovi zůstalých strany druhé a to taková,
že jsou nadepsaní páni poručníci s bedlivým uvážením uznávajíce v tom sirotčí dobré býti,
prodali a mocí smlouvy této prodávají těch sirotků dědičný statek, totiž tvrz a ves Domaželice
s kostelním podacím, s pivovarem, s dvorem, s mlýny k té tvrzi náležitými, ves Želatovice s
dvory poplužnýma, s lidmi poplatnými i sběhlými, s platy peněžitými, s činžema, s slepicema,
s husama, s vejci, s robotami koňskými i pěšími spravedlivými na těch lidech a od nich povinnými,
s zahradou, s štěpnicemi, s chmelnicemi, s řikami, s struhami, s rybníky, s lesy, s háji, s
chrastinami, s loukami, s pastvami, s pastviskami a se vším plným právem, panstvím a
příslušenstvím takž jakž ty tvrzy, ty dvory, vsi svrchupsané ve svých mezích a hranicích od
starodávna vyměřeny a vyhraničeny jsou, nic tu sobě ani sirotkům svrchupsaným erbom a
potomkom jejich žádného práva, panství ani kterého vlastenství nepozůstávajíc a
nezanechávajíc než to všecko, jak se svrchu píše, prodali a prodávají svobodně a žádnému v
ničem nezávadně napřed jmenovanému Panu Jáchymovi Žera-novskému z Sezenic a Paní
Anně Bítovské z Slavíkovic, manželce jeho společně za sumu dvanácte tisíc tři sta třicet šest
zlatých, za jeden zlatý třicet groši a za jeden groš sedm peněz bílých počítajíc k jejich
vlastnímu jmění a dědičnému užívání. Kterýžto statek Domaželický a Želatovský od
nadepsaných pana Joachyma Žeranovského a paní Anny Bítovskej jmenovaným
pánomvporučníkom na místě sirotků po nebožtíku panu Janovi Šternovi pozůstalých zouplna
a docela zaplacen jest, takže týž Pan loachym Žeranovský a Paní Anna Bítovská za svrchu
jmenovaný statek těm sirotkům ani napřed psaným pánom poručnikom již nic více dlužní
nejsou. Nadepsaná pak Paní Anna Bítovská z Slavíkovic, jakožto věrná mater svrchupsaných
sirotků, z lásky mateřské, kterouž k jmenovaným dcerkám má, spolu s panem joachymem
Že-ranovským manželem svým z jejich svobodné a dobré vůle těmž sirotkům Mandě, Anně a
Johance před námi smlouvajícími jeden tisíc zlatých na minci obecně berné na dolepsaný jistý
způsob jsou darovali, totiž kdyby ji paní Annu Bítovskou Pán Bůh Všemohoucí z tohoto
světla (!) smrtí^povolati ráčil, aby v půl létě předzběhlém z téhož statku Želatovskýho anebo
od toho, kdožby po napřed jmenovaných společnicích nápadem statek bral, ten jeden tisíc
zlatých svrchu psaným sirotkům bez od-pornosti vydán a v moc pánom poručnikom odveden
byl. Jestližeby pak z těch dcer nebožtíka pana Jana Sterna která umřela, tehdy ten tisíc zlatých
na týž sirotky v živnosti pozůstávající rovným dílem z jedněch na druhý připadnouti má. Pakli
by ti sirotci všichni zemřeli, tehdy ten jeden tisíc zlatých i tolikéž ty svršky podle cedule
řezané pečetěné mezi napřed psanými pány poručníky a Jmenovanými společníky učiněné, za
panem Joachymem Žeranovským a paní Annou Bítovskou mateří těch sirotků jakožto
společníky všeho statku a nebo nápadníky jejich zůstati má. A ani tím jedním tisícem zlatých
ani vydáváním svršků žádnému více povinni nebudou. Nadepsaní pak páni poručníci v to jsou
se podvolili a touto smlouvou usvolují, že tuto smlouvu v nejprv příštím soudu zemským,
kterýž v městě Olomouci držán bude, do desk zemských na společný náklad z obouv stran
vložiti, vepsati a sirotkům nebožtíka pana Jana Sterna, anebo komužkoliv statek v deskách
zemských svědčil z desk zemských vymazati dáti mají a po vložení této smlouvy do desk
zemských povinni budou napřed psaní páni poručnici na místo dotčených sirotků jmenovaný
statek se vším jeho příslušenstvím kdožby jej koli bud1 na všem, nebo na díle právem
zemským nařekl, za plná tři léta to jest po šest práv pořád zběhlých podle pořádku markrabství
Moravského panu Joachymovi Žeranovskému a paní Anně Bitovské i erbům jejich osvobozovati
a očistovati. A což se v této smlouvě píše, to jsou sobě obě strany i s erby svými před
námi smluvčími slíbily Aně, šlechetně a křesťansky zdržeti a tomu všemu zouplna zadost
učiniti. Pro lepší stálost a jistotu toho všeho dvě smlouvy v jednostejná slova na pergamene
napsati jsme dali a k žádosti stran pečetě své vlastní s naším jistým vědomím a vůlí k těmž
smlouvám přitisknouti poručili a každé straně jednu smlouvu odvedli a při otevření desk
/.čínských v městě Olomouci mají obě strany před Jeho Milost Nejvyššího sudího markrabství
tohotoMoravského předstoupiti a jich milosti za vložení této smlouvy v desky zemské žádosti
a od vkladu podle svrchupsaného snesení zaplatiti. Stalo se v Domaželicích léta a dne
svrchupsaného." Tato paní Anna Bítovská ze Slavíkovic zemřela v roce 1608.
Bítovští ze Slavikovic, vladycký rod moravský, vzali jméno své od vesnice Slavikovic, v
okrese slavkovském a měli na štítě tři háky v prostřed štítu spojené nebo tři pušfadla koňská.
1609 koupil Želatovice Zdeněk Přepiský z Rychenburka s 12 osadníky ve vsi Tučíně za
12.000 zl. Jak dlouho tento Zdeněk žil, není známo, ale 24. června 1682 převzal Jan Přepiský
z Rychenberka od svých mladších bratří Františka a Karla statek Želatovice s Tučínem za
sumu 14.000 zl. Smlouva tato zapsána v zemských deskách takto:
My nížepsaní vlastní dva bratři známo činíme tímto listem, že jsme se dobrovolně a s dobrým
rozmyšlením porovnali s urozeným a statečným rytířem panem Janem Přepiským z
Rychenburka s panem bratrem naším starším a to na ten způsob, že jsme statek náš Želatovice
a Tučin se vším přináležejícím dobytkem v bratrském díle protiva kapitálu ve čtrnácti tisících
rejnských, jeden každý rejnský počítajíc po 60 krejcařích, z kteréhož kapitálu na nás jednoho
každého podílem přijde tři tisíce rejnských a z toho předně že bude povinnen náležitě ouroky
6. p. cento jak v zemi obyčejem je, každoročně nám skládati, předně mně Františkovi ze 3000
fl. rejn. pak Karlovi tolikéž ze 3000 fl. rejn. kdež se my obligí-rujeme do tří let za ním naše
kapitály nechati.
Paní macoše urozené paní Barboře Přepiské rozené ze Švábenic co vedlivá jejího věna jí na
statku v Želátovicích nebož. pan otec náš odkázal tolikéž jeden tisíc, kterýžto bude povinnen jí
vydati anebo ouročiti z něho. Jako také páně sestře Benigně Viktorii z jednoho tisíce v
testamentu poručeného náležitý ourok každoročně dávati. Posledně tak dlouho, jak paní
macocha naše jméno Přepiský nese, buďto náležitý vychování neb 300 fl. rejn. onej paně
sestře Benigně pokud svůj stav nepromění s tím způsobem náležitý vychování anebo 30 fl.
rejn. ročně povinnen bude dávati.
Dům v Holomůci i v Přerově tolikéž panu bratru zanecháváme, za kterýžto domy bude
povinnen urozenej paní Alžbětě Žeranovskej, rozené Přepiskej z Rychenburka, paní tetě naší
těch 800 fl. rejn. a tak na statku Želatovskýtn jí dluh pozůstal, buďto v kapitálu anebo s
ourokem spokojiti, kdež taky co na ten jistý dům v Holomouci ještě dlužno bylo 300 fi. rejn.
zaplatiti a paní sestře naší kdyby vedle stavu svého k náležitýma vdaní přišla, bude pan bratr
náš svrchu psaný pan Jan předně náležitý veselí jí učiniti a za vejpravu totižto na šaty krom
jejího kapitátu 100 fl. rejn. v hotovosti vydati, avšak jestli byv se jaké pretensi aneboližto
nějaké dluhy na statku Želatovským nacházely, kterýž by to přes 100 tolarů vynášely, v tom
spolutrpicí s ním býti chceme, při tom dáváme jemu tu plnou moc buďto v přítomnosti nebo
nepřítomnosti naší, že by sobě při deskách zemských ten statek náš intabulírovati dáti mohl s
polovičnými útratami. Čehož podpisem našim s ruky vlastními a sekryty přitisknutýma
stvrzujeme a pro lepší ujištění toho dožádali jsme se osobně urozených a statečných rytířů
pana Buriana Uilersdorffa z Němčího, též pana Jindřicha Řikovského z Dobrčic na Aujezdci
J, O. kníž. Mti biskupa Olomouckého rady a soudce manského, aby se u přítomnosti naší
pospolitě vedle nás v tomto porovnání podepsali a pečeti své přitiskli však jim a erbům jejich
bez škody. Actum v Želatovicích v den 23. Juni a, 1672.
Olomouce; jako svědek uvádí se Předbor ze Želatovic; v roce 1295 byl úředníkem v Přerově
Předbor, těžko říci, je-li totožný s Předborem v Želatovicích.
První zápis v zemských deskách v roce 1349 budiž uveden doslovně: "Cadoldus de Želatpvicz
assignat uxori suae Annae curiam ibidem in Želatovicz cum omnibus pertinenciis racione
dotalitii in centum Marcis".
Kadold ze Želatovic upisuje své manželce Anně na dvoře v Želatovicích sto hřiven věna. 1368
prodal Všebor z Náměště panu Heršovi z Roketnice a jeho dědicům ve vsi Želatovicích 12 půl
lánů, dva dvory a hospodu se vším příslušenstvím ničeho sobě neponechávaje za 80 kop
grošů.
1373 Herš z Roketnice koupil v Želatovicích od vdovy po Kadoldovi, Anny, 80 hřiven věna.
Herš z Roketnice sluje v zápise "miles" vojín-rytiř.
1392 Lacek z Kravař prodal bratřím Bočkovi a Mikulášovi z Labutě a dědicům jejich celou
vesnici Želatovice se všemi platy, poli, lukami, pastvinami, lesy a vším příslušenstvím k té
vesnici náležejícím, se všemi právy, jaká jemu náležela, ničeho sobě a dědicům svým
neponechávaje, jako pravé jejich dědictví.
U osoby v dějinách Čech a Moravy tak významné, jako byl pan Lacek z Kravař, jest nutno se
zastaviti a to tím více, že činný život Lackův dotýkal se často Přerova a jeho okolí.
Lacek I. (1369-1416) pocházel z proslulé rodiny pánů z Kravař, jsa nejmladším, za to
nejznamenitějším synem Drslava z Kravař. Markraběti Janovi a jeho synu Joštovi konal velmi
platné služby ve válce i v míru a nabyl u krále Václava takové vážnosti, že jej jmenoval svým
hofmistrem a po smrti Joštově správcem čili hejtmanem země Moravské.
Pro svou popularitu nazýván byl vůbec jen Lackem. Po smrti otcově dědil hrad Helštýn, na
kterém se nej-raději zdržoval a dle kterého se také psával. Připomíná se nejprve v roku 1369,
když společně se svými bratry a svým strýcem Janem koupil Krumlov od Hynka z Li-pého.
Od roku 1374 čteme jméno jeho velmi často mezi sněmovniky v Olomouci, někdy též v Brně.
Již r. 1374 zapsal své ženě Markétě na statku Helštýnském 750 kop věna a sice na vesnicích
Oseku, Újezdě, Buku, Loučce a Horce, také se spolčil se svými bratry Vokem, Benešem a
Drslavem na všecky statky a v případě smrti dal své děti do ochrany Vokovi. Roku 1375
daroval biskup Vratislavský ženě Lackově Margaretě, své příbuzné, 100 hřiven z dluhu 200
hřiven, kterým mu byl Lacek povinnen a zbavil tím jistce Jaráče z Pogorel a Ondřeje z
Přechoda ručení za těch 100 hřiven. Stejnou dobu prodal Valentinovi z Přestavlk vesnice
Majetín a Lhotu a bratřím z Nákla Hynkovi a Mikulášovi ves Domaželice s podacím právem.
Roku 1385 vzali Heřman, kanovník olomucký, jeho bratr Hynek z Nákla a sirotkové po
Mikulášovi z Nákla pana Lacka a jeho syny na spolek statků, které měli v Domaželicích a
Prosenicích; před tím r. 1381 prodali bratří z Nákla Mikuláš a Hynčík Lackovi majetek svůj v
Podolí.
R. 1382 Lacek z Kravař a jeho prvorozený syn Jan dali měšťanům v Lipníku odúmrf, zbavili
je za poplatek 60 hřiven grošů robot a jiné svobody jim udělili, kteroužto listinu všichni tři
bratři Lackovi stvrdili. Toho roku svědčí na listině, kterou se rozhoduje rozepře o patronát v
Olšanech; r. 1389 prodal Crhovi z Kokor svůj majetek v Buku u Prosenic.
Lacek byl zároveň znamenitým vojínem. Po boku Prokopově táhl roku 1385 do Uher, aby
obsadili kraje mezi Váhem a Dunajem, které svým bratřím zastavil král Zikmund za 50.000
kop.
R. 1392 prodav Želatovice bratřím Mikulášovi a Bočkovi z Labudě, pojistil 50 kop věna na
vsi Průších Kačně, ženě Rudislava z Roštění a 5 kop věna v Újezdě Kačně, vdově po Rusovi z
Doplaz. Klášteru fulneckému, který založil jeho bratr Beneš, darovali 1391 Lacek a jeho syn
Jan na spásu duší svých a svých předchůdců vesnice Bělov a Starou Ves za tím účelem, aby z
důchodu 4 kanovníci žíti mohli. Za to měla se v kapli Mariánské denně sloužiti mše "de
beata".
Manželka Lackova pocházela ze starožitného rodu slezského z Pogorele (de Pogarell), který
měl ve znaku kus městské zdi s 3 vezmi a otevřenou branou. Otec její slul Jaráč, bratr Hynek,
strýc Přeslav byl biskupem Vratislavským. R. 1397 nežil již prvorozený syn Lackův Jan,
nýbrž jen druhorozený syn Drslav. R. 1400 prodal lipnickému kostelu l 1/2 hřivny ročního
důchodu z jednoho lánu; roku 1406 dal Boček z Labudě ku kostelu přistavěti kapli Panny
Marie, kterou bohatě nadal, ustanoviv Lacka a jeho nástupce patronem té nadace. Roku 1406
učinil Petr ze Strážnice Lacka z Kravař všech svých statků a synů poručníkem. Mnoho starostí
měl také Lacek se statky rodinnými. Když zemřeli jeho bratři a jeho synové Jan V. a Drslav
III., spočívala na Lacku starost o rozsáhlé statky. Ku konci svého života zdržoval se pan Lacek
více v Praze, než na svých moravských statcích. Od roku 1407-1411 byl nejvyšším
hofmistrem krále Václava a od roku 1407 též nejvyšším purkrabím českým. R. 1411 obdrželi
Lacek s olomuckým biskupem Kunratem, s Joštem Hechtem z Rosic a brněnským proboštem
Bartolomějem od krále právo presentovati a jmenovati v diecesi olomoucké na každou
prebendu, kano-nikát a místo oltářníka. Tím způsobem bylo na Moravě mnoho husitských
knězi usazeno. V roce 1411 ustanoven byl Lacek zemským hejtmanem.
Lacek byl horlivým přítelem Husovým a šířil jeho zásady mezi šlechtou moravskou, která i s
lidem brzy ku snahám opravným reformátora českého přilnula. Po upálení Husově vedením
Lackovým uskutečnil se veliký sjezd pánů českých a moravských v Praze dne 2. září 1415,
odkud ostrým dopisem ke koncilu prohlásili, že mistr Jan Hus bezprávně byl odsouzen. Na
církevní otce v Kostnici shromážděné nejevilo mohutné ohrazení české šlechty kýženého
účinku. Dne 24. února 1416 uzavřeno bylo pohnati k soudu svému a církevními procesy
stíhati všech 450 českých a moravských pánů. Nežli však komisaři k tomu určení řízení
započali, zemřel starosta Lacek z Kravař na nenahraditelnou ztrátu zeměMoravské. Pochován
byl v kostele kláštera fulneckého a dle Paprockého vzpomínal jej náhrobní kámen těmito
slovy: A. D. obiit Generosus Dominus Lacko de Krawar, alias de Helfenstain, qui dedit villam
Bílovice Monasterii Fulnecensi (L. P. zemřel vznešený pán Lacek z Kravař, jinak z Helštýna,
jenž daroval ves Bílovice klášteru Fulneckému). Nápadno jest, že velmi mnoho členů rodiny
Kravařů a Žerotínů umíralo poměrně v mladém věku; zvláště ti, kteří žili na Strážnici.
Markéta z Pogorele po smrti svého manžela přijala na všecky své statky na spolek Petra II. z
Kravař a na Strážnici r. 1417. Ve své závěti r. 1419 veškerý svůj majetek, který jí zbyl,
odkázala dvěma kněžím: svému kaplanu Mikšovi, faráři v Lipníku a svému zpovědníku
Jarošovi, faráři v Oseku.
Slavný rod pánů z Kravař vymřel Jiříkemz Kravař r. 1466; o četné statky, které zabíraly téměř
2/5 Moravy, podělily se dcery.
V erbu měli páni z Kravař střelu ovinutou, dle pověsti horní ret obra s vousem na šípu
napíchnutým, jinak hada. šípem prostřeleného (odřivous).
Velká tato rodina dělila se na samé Moravě na velmi mnoho větví; o některé z nich bude
později zmínka.
1481 (první český zápis) na den sv. Petra a Pavla Václav z Heraltic vkládá a vpisuje ku
pravému dědjctvi Václavovi, Bernardovi, Čeňkovi, bratřím vlastním ze Štat-tenberka i jejich
erbům ves Žělatovice s lidmi, rybníky i se vším plným právem panstvím a příslušenstvím, což
k tej vsi, od starodávna přísluší s mezami a hranicemi."
1481. "Bernard Stern z Štattenberka vkládá a vpisuje v zemské desky Ludmile z Woyslavic,
manželce svěj vlastní na vsi Želatovicích na lidech i tom všem s příslušenstvím, což k tej vsi
od starodávna přísluší osm a dvacet kop groši platu ročního v šesti stech zlatých dobrých
uherských, kromě rybníků. Příjemce toho Václav Stern z Štattenberka můj vlastní bratr."
1492. Václav Stern ze Štattenberka vkládá a vpisuje Kateřině z Domamyslic a z Buchlovic,
manželce své, 400 vzl. dobrých uherských 20 hřiven peněz běžných na vsi Želatovicích i na
lidech svých tu usedlých, žádnému nezávadných i na té vsi příslušenství, což od starodávna k
tej vsi příslušelo. Příjemce jest Jindřich z Domamyslic a z Buchlova, otec též Kateřiny.
1511. Jan Stern z Štattenberka a na Domamyslicích vkládá a upisuje Alžbětě z Prusinovic,
manželce své ves Domaželice s tvrzí, dvorem, ves Žělatovice s tím vším, což k těm všem od
starodávna příslušelo a přísluší pět set kop grošů širokých k jejímu pravému a věrnému právu.
"Příjemcem sám se činím statkem svým vším, což jeho mám neb rníti budu."
Pánové z Heraltic měli v erbu dvě křížem přeložené bradatice. Jméno své vzali od statku
Heraltic (okres třebíčský), kde již ve 12. století seděli. Šíattenberkové jsou cizí rod, jenž jen
krátkou dobu na Moravě se zdržoval.
V roce 1590 patřily Žělatovice Janu Krčmoví z Koněpas, pojejichž tvrzi zůstaly dnes jen
nepatrné stopy u Březiny v Čechách, okr. Pacov.
1592. Vklad smlouvy o statek Domaželický a Želatovský.
Léta Páně 1592 v úterý po neděli Invocavit na tvrzi v Domaželicich námi Jakubem starším
Vojskou z Bogdunčovic a na Veselí J. Mti řím. Císaře, Uherského a českého krále,
prokurátorem v markrabství moravském, Žibřídem Podstattským z Prusinovic a na Spálově,
Václavem Nekšem z Landeku a na Lukově, Dětřichem Žeranovským z Žeranovic a na
Skaličce stala se smlouva dobrovolná, celá a dokonalá mezi urozenými vladykami Panem
Dětřichem Podstattským z Prusinovic a na Podstatě, Panem Janem Kobylkou z Kobylího a na
Vránové Lhotě, Panem Janem Moštěnským z Zámostí, mocnými otcovskými poručníky dítek
a sirotka po nebožtíku panu Janu Šternovi z Štattenberka a na Domaželicích od něho
nařízenými z jedné a Paní Annou Bítovskou ze Slavíkovic, manželkou jeho a mateří vlastní
těch dítek a statku po témž nebožtíku Panu Janovi Šternovi zůstalých strany druhé a to taková,
že jsou nadepsaní páni poručníci s bedlivým uvážením uznávajíce v tom sirotčí dobré býti,
prodali a mocí smlouvy této prodávají těch sirotků dědičný statek, totiž tvrz a ves Domaželice
s kostelním podacím, s pivovarem, s dvorem, s mlýny k té tvrzi náležitými, ves Želatovice s
dvory poplužnýma, s lidmi poplatnými i sběhlými, s platy peněžitými, s činžema, s slepicema,
s husama, s vejci, s robotami koňskými i pěšími spravedlivými na těch lidech a od nich povinnými,
s zahradou, s štěpnicemi, s chmelnicemi, s řikami, s struhami, s rybníky, s lesy, s háji, s
chrastinami, s loukami, s pastvami, s pastviskami a se vším plným právem, panstvím a
příslušenstvím takž jakž ty tvrzy, ty dvory, vsi svrchupsané ve svých mezích a hranicích od
starodávna vyměřeny a vyhraničeny jsou, nic tu sobě ani sirotkům svrchupsaným erbom a
potomkom jejich žádného práva, panství ani kterého vlastenství nepozůstávajíc a
nezanechávajíc než to všecko, jak se svrchu píše, prodali a prodávají svobodně a žádnému v
ničem nezávadně napřed jmenovanému Panu Jáchymovi Žera-novskému z Sezenic a Paní
Anně Bítovské z Slavíkovic, manželce jeho společně za sumu dvanácte tisíc tři sta třicet šest
zlatých, za jeden zlatý třicet groši a za jeden groš sedm peněz bílých počítajíc k jejich
vlastnímu jmění a dědičnému užívání. Kterýžto statek Domaželický a Želatovský od
nadepsaných pana Joachyma Žeranovského a paní Anny Bítovskej jmenovaným
pánomvporučníkom na místě sirotků po nebožtíku panu Janovi Šternovi pozůstalých zouplna
a docela zaplacen jest, takže týž Pan loachym Žeranovský a Paní Anna Bítovská za svrchu
jmenovaný statek těm sirotkům ani napřed psaným pánom poručnikom již nic více dlužní
nejsou. Nadepsaná pak Paní Anna Bítovská z Slavíkovic, jakožto věrná mater svrchupsaných
sirotků, z lásky mateřské, kterouž k jmenovaným dcerkám má, spolu s panem joachymem
Že-ranovským manželem svým z jejich svobodné a dobré vůle těmž sirotkům Mandě, Anně a
Johance před námi smlouvajícími jeden tisíc zlatých na minci obecně berné na dolepsaný jistý
způsob jsou darovali, totiž kdyby ji paní Annu Bítovskou Pán Bůh Všemohoucí z tohoto
světla (!) smrtí^povolati ráčil, aby v půl létě předzběhlém z téhož statku Želatovskýho anebo
od toho, kdožby po napřed jmenovaných společnicích nápadem statek bral, ten jeden tisíc
zlatých svrchu psaným sirotkům bez od-pornosti vydán a v moc pánom poručnikom odveden
byl. Jestližeby pak z těch dcer nebožtíka pana Jana Sterna která umřela, tehdy ten tisíc zlatých
na týž sirotky v živnosti pozůstávající rovným dílem z jedněch na druhý připadnouti má. Pakli
by ti sirotci všichni zemřeli, tehdy ten jeden tisíc zlatých i tolikéž ty svršky podle cedule
řezané pečetěné mezi napřed psanými pány poručníky a Jmenovanými společníky učiněné, za
panem Joachymem Žeranovským a paní Annou Bítovskou mateří těch sirotků jakožto
společníky všeho statku a nebo nápadníky jejich zůstati má. A ani tím jedním tisícem zlatých
ani vydáváním svršků žádnému více povinni nebudou. Nadepsaní pak páni poručníci v to jsou
se podvolili a touto smlouvou usvolují, že tuto smlouvu v nejprv příštím soudu zemským,
kterýž v městě Olomouci držán bude, do desk zemských na společný náklad z obouv stran
vložiti, vepsati a sirotkům nebožtíka pana Jana Sterna, anebo komužkoliv statek v deskách
zemských svědčil z desk zemských vymazati dáti mají a po vložení této smlouvy do desk
zemských povinni budou napřed psaní páni poručnici na místo dotčených sirotků jmenovaný
statek se vším jeho příslušenstvím kdožby jej koli bud1 na všem, nebo na díle právem
zemským nařekl, za plná tři léta to jest po šest práv pořád zběhlých podle pořádku markrabství
Moravského panu Joachymovi Žeranovskému a paní Anně Bitovské i erbům jejich osvobozovati
a očistovati. A což se v této smlouvě píše, to jsou sobě obě strany i s erby svými před
námi smluvčími slíbily Aně, šlechetně a křesťansky zdržeti a tomu všemu zouplna zadost
učiniti. Pro lepší stálost a jistotu toho všeho dvě smlouvy v jednostejná slova na pergamene
napsati jsme dali a k žádosti stran pečetě své vlastní s naším jistým vědomím a vůlí k těmž
smlouvám přitisknouti poručili a každé straně jednu smlouvu odvedli a při otevření desk
/.čínských v městě Olomouci mají obě strany před Jeho Milost Nejvyššího sudího markrabství
tohotoMoravského předstoupiti a jich milosti za vložení této smlouvy v desky zemské žádosti
a od vkladu podle svrchupsaného snesení zaplatiti. Stalo se v Domaželicích léta a dne
svrchupsaného." Tato paní Anna Bítovská ze Slavíkovic zemřela v roce 1608.
Bítovští ze Slavikovic, vladycký rod moravský, vzali jméno své od vesnice Slavikovic, v
okrese slavkovském a měli na štítě tři háky v prostřed štítu spojené nebo tři pušfadla koňská.
1609 koupil Želatovice Zdeněk Přepiský z Rychenburka s 12 osadníky ve vsi Tučíně za
12.000 zl. Jak dlouho tento Zdeněk žil, není známo, ale 24. června 1682 převzal Jan Přepiský
z Rychenberka od svých mladších bratří Františka a Karla statek Želatovice s Tučínem za
sumu 14.000 zl. Smlouva tato zapsána v zemských deskách takto:
My nížepsaní vlastní dva bratři známo činíme tímto listem, že jsme se dobrovolně a s dobrým
rozmyšlením porovnali s urozeným a statečným rytířem panem Janem Přepiským z
Rychenburka s panem bratrem naším starším a to na ten způsob, že jsme statek náš Želatovice
a Tučin se vším přináležejícím dobytkem v bratrském díle protiva kapitálu ve čtrnácti tisících
rejnských, jeden každý rejnský počítajíc po 60 krejcařích, z kteréhož kapitálu na nás jednoho
každého podílem přijde tři tisíce rejnských a z toho předně že bude povinnen náležitě ouroky
6. p. cento jak v zemi obyčejem je, každoročně nám skládati, předně mně Františkovi ze 3000
fl. rejn. pak Karlovi tolikéž ze 3000 fl. rejn. kdež se my obligí-rujeme do tří let za ním naše
kapitály nechati.
Paní macoše urozené paní Barboře Přepiské rozené ze Švábenic co vedlivá jejího věna jí na
statku v Želátovicích nebož. pan otec náš odkázal tolikéž jeden tisíc, kterýžto bude povinnen jí
vydati anebo ouročiti z něho. Jako také páně sestře Benigně Viktorii z jednoho tisíce v
testamentu poručeného náležitý ourok každoročně dávati. Posledně tak dlouho, jak paní
macocha naše jméno Přepiský nese, buďto náležitý vychování neb 300 fl. rejn. onej paně
sestře Benigně pokud svůj stav nepromění s tím způsobem náležitý vychování anebo 30 fl.
rejn. ročně povinnen bude dávati.
Dům v Holomůci i v Přerově tolikéž panu bratru zanecháváme, za kterýžto domy bude
povinnen urozenej paní Alžbětě Žeranovskej, rozené Přepiskej z Rychenburka, paní tetě naší
těch 800 fl. rejn. a tak na statku Želatovskýtn jí dluh pozůstal, buďto v kapitálu anebo s
ourokem spokojiti, kdež taky co na ten jistý dům v Holomouci ještě dlužno bylo 300 fi. rejn.
zaplatiti a paní sestře naší kdyby vedle stavu svého k náležitýma vdaní přišla, bude pan bratr
náš svrchu psaný pan Jan předně náležitý veselí jí učiniti a za vejpravu totižto na šaty krom
jejího kapitátu 100 fl. rejn. v hotovosti vydati, avšak jestli byv se jaké pretensi aneboližto
nějaké dluhy na statku Želatovským nacházely, kterýž by to přes 100 tolarů vynášely, v tom
spolutrpicí s ním býti chceme, při tom dáváme jemu tu plnou moc buďto v přítomnosti nebo
nepřítomnosti naší, že by sobě při deskách zemských ten statek náš intabulírovati dáti mohl s
polovičnými útratami. Čehož podpisem našim s ruky vlastními a sekryty přitisknutýma
stvrzujeme a pro lepší ujištění toho dožádali jsme se osobně urozených a statečných rytířů
pana Buriana Uilersdorffa z Němčího, též pana Jindřicha Řikovského z Dobrčic na Aujezdci
J, O. kníž. Mti biskupa Olomouckého rady a soudce manského, aby se u přítomnosti naší
pospolitě vedle nás v tomto porovnání podepsali a pečeti své přitiskli však jim a erbům jejich
bez škody. Actum v Želatovicích v den 23. Juni a, 1672.
Komentáře
Okomentovat